Svůj záměr provedl Filip Uan v neděli. Do té doby byl obecně známý pouze mezi ženami. Vydáním pondělního Bulletinu však vstoupil do povědomí i mužské části obyvatel. Byl krásný, silný, blonďatý a hloupý. Nikdy nic nechtěl a nikdy nic neměl. Z tohoto důvodu o něm pomlčely i všechny manželky, které svedl, resp. kterými byl sveden. Prostě nula. Kromě pohlavních neměl vůbec žádné jiné styky. Filip Uan byl stejně starý jako Kuchot. Chodili spolu do stejného ročníku Ústavu V.K. Tenkrát se však Ústav V.K. nejmenoval Ústav V.K., ale Ústav K.V. Čas od času se jméno ústavu z neznámých důvodů měnilo. V Bulletinu se pak obvykle psalo, že Ústav K.V. ponese jméno V.K. z důvodu: Bez udání důvodu. Co znamenaly iniciály K.V. se nikdy nikdo nedozvěděl. Kolovaly zaručené zprávy ... atd. Těžko říci, který z obou mládežníků byl chytřejší. Nikdo z nich se za celou dobu pobytu v Ústavu K.V. nestal ani na jeden den Velitelem skupiny. O Veliteli ročníku ani nemluvě. Oba se po dosažení věku dospělosti chtěli ještě dál vzdělávat. A tak se vzdělávali. Další roky v Ústavu, další roky bez peněz, další roky bez známostí. Kuchot pil, Filip Uan loudil na ženských. Jednou, ještě v Ústavu K.V., řekl Filip Uan Kuchotovi: „Já ti mám pocit, že se z toho zblázním. Já se podívám na ženskou, podívám se na chlapa, zavřu voči ... mně ti už i mžitky před vočima běhaj ve tvaru kundy.“ Kuchot zvážněl. Dopil láhev a načal další. „To máš tak. Já mám zas pořád žízeň, pořád. A když jí nemám, tak spím. Dobrý je, že něco děláme. Že ještě máme chuť něco dělat. V tomhle...“ Kuchot opsal rukou s lahví půlkruh. „V tomhle,“ škytl Filip Uan, „to je fakt. Ale něco ti povím: Já dostanu každou. Každou!“



________________________________________________________
Ve zprávě se hovoří, že Filip Uan řekl, že dostane každou. Není známo, koho tím konkrétně myslel.
________________________________________________________

Filip Uan dostal každou. Dostal také Ředitelku Ústavu V.K. i s jejím l8l kilogramem. Svůj záměr provedl v neděli na radu doktora Freda. Doktora Freda začal navštěvovat před několika lety. V té době ho poprvé zaskočil jeho nejsilnější pubertální sen. Byl to sen s otevřenýma očima o tom, jak se miluje s Ředitelkou Ústavu K.V. resp. V.K. Doktor Fred mu tehdy při první návštěvě řekl: „Jste úplně normální a to by pro vás mohlo být nebezpečné. Navrhuji úterky a čtvrtky.“ „Ano,“ vydechl tehdy Filip Uan a zaskočen svým nejsilnějším pubertálním snem, šel navštívit pí. Bohunku. Vlivem úterních a čtvrtečních sezení se Filipu Uanovi vracel sen čím dál častěji. Vracel se ve dne i v noci. Když se podíval na ženskou, když se podíval na chlapa. Doktor Fred byl spokojen. „Ale doktore, já už dál nemůžu. Ať jsem s kteroukoliv ze svých nádherných milenek, musím myslet na tu hnusnou babu.“ „A tak je to správné. A my se toho zbavíme tím, že to provedeme,“ usmíval se doktor Fred. „No to snad nemyslíte vážně!?“ Filip Uan byl frustrován, ale ne mimo sebe. „Smrtelně, příteli, smrtelně. Jen tak vás mohu zachránit, abyste neprovedl nějakou nepředloženost.“ „Jakou?“ Doktor Fred zvedl káravě ukazováček. „Navíc jste krásný, silný, blonďatý a žádná vám neodolá. Tím spíše Ředitelka.“ Doktor Fred nepočítal s tím, že Ředitelka Ústavu V.K. je i přes tři porody nezvratně frigidní a že v době před několika lety jí bylo dvaasedmdesát. Doktor Fred se ve svých dvaadevadesáti letech opíral pouze o svá sexuální měřítka. V neděli po obědě tedy zazvonil Filip Uan na pokraji duševních sil na zvonek služebního bytu Ředitelky Ústavu V.K. Otevírající se dveře se pomalu plnily postavou Ředitelky. Než stačil pozdravit, uslyšel: „Ááá, Filip Uan, největší děvkař Ústavu. Mám pocit, že ti ještě dlužím nějakou samotku!“ Těžko říci, zda Filipa Uana zaskočil více pubertální sen o Ředitelce anebo ona sama in natura. „Vy jste mě poznala?“ „Tak co chceš!“ „Přišel jsem vás požádat o službičku,“ změnil Filip Uan okamžitě taktiku. „Zdá se, že ti už nestačí ty tvý avantýry,“ bezzubě se usmála a Filipu Uanovi se udělalo mdlo. Jako by už všechno věděla. „Zmiz, ty dobytku!“ pokračovala Ředitelka v uvítacím tónu a to konečně Filipa Uana učinilo rozhodným. Odhodil ty tisíce způsobů přetvářek a lichotek a něžných pohledů a uražených pohledů, slov o počasí a slov o lásce. Odhodil tu poslední zábranu, o které věřil, že je u něj stejně zbytečná, a vrhnul se na ženu. Vrhnul se na ženu, aby zabil svůj nejsilnější pubertální sen. A tak se stalo, že Ředitelka Ústavu V.K. byla znásilněna v neděli v odpoledních hodinách na prahu svého služebního bytu.

________________________________________________________
Ve zprávě se hovoří, že v neděli v odpoledních hodinách kdosi nechutně nadával na prahu služebního bytu Ředitelky Ústavu V.K. Nadávky byly pronášeny silným ženským hlasem a byly určeny patrně někomu v blízkém okolí.
JSF
________________________________________________________

Josef není udavač, Josef je redaktor. Josef je navíc vynikající redaktor. Týdně zasílá několik desítek příspěvků do redakce Bulletinu. Za své výkony má také přiměřený plat. Bere dvakrát více peněz než ostatní kolegové. Práce redaktora ho zachvátila a pohltila. Nepije, nesouloží, nejí a nespí. Má proto také jedinečnou možnost být všude. Anebo nikde. Ke své práci má jedinou výhradu: bohužel mu zatím nevyšel jediný článek.
Tato skutečnost trápí Josefa vždy tři až čtyři hodiny denně při čtení Bulletinu. Rozevírá jej třesoucími se prsty a nejdříve vždy celý prolistuje. Projíždí očima sloupce článků v očekávání, že na konci najde svoji zkratku JSF. Dosud ji tam nenašel. Bulletin pak zarputile pročítá od začátku do konce, aby zjistil, v čem jsou jeho články horší či méně aktuální.
„Proč zrovna JSF?“ zeptal se ho Šéfredaktor při podepisování smlouvy. Josef dostal barvu a rozpaky.
„Myslel jsem - Jako Správný Fiškus.“
„Jako Správný Fiškus?“
„Myslel jsem, že dobrý redaktor by měl být Správný Fiškus.“
Šéfredaktor pokýval s přihlouplým úsměvem hlavou a povzbudivě poplácal Josefa po předloktí.
„Tak - do toho!“
To bylo poprvé a naposledy, kdy viděl svého šéfa Šéfredaktora. Když Josef zavíral černé čalouněné dveře, podivně mu cvaklo v jeho černém koženkovém kufříku.
Spolupracovníci Bulletinu byli zásadně externisté a styk s redakcí byl zajišťován zásadně písemný. Redakci tvořili Šéfredaktor, který zastával i všechny ostatní funkce: technického redaktora, odborného redaktora, grafika a zejména Cenzora. Cenzura je samozřejmě naprosto nezbytná prevence anarchie. Proslýchalo se, že Šéfredaktor má pomocníka, případně několik pomocníků.

________________________________________________________
Ve zprávě se hovoří, že Šéfredaktor je jistě schopný, ale že má určitě pomocníka, případně několik pomocníků. Z neznámých důvodů jsou tito v anonymitě.
JSF
________________________________________________________

Kromě zpráv všeho druhu zasílal Josef každý den jeden dopis stereotypní, následujícího znění:

Vážený p. Šéfredaktor,
žádám o vysvětlení, z jakých důvodů nebyl otištěn můj článek ‚Průser, vole‘ , který jsem vám včera zaslal
Váš JSF

Tento jediný dopis posílal Josef doporučeně a při stávajících cenách tvořilo poštovné druhou největší položku jeho rozpočtu. Nejvíce utratil za Bulletin. Ostatní zbylé milióny šetřil, protože neměl kdy a za co je utratit. Nepil, nesouložil, nejedl a nespal. V citovaném dopisu každý den měnil pouze datum a název článku. Vymýšlení originálního a smělého názvu trvalo Josefovi vždy třikrát déle, než samotné napsání zprávy. Šéfredaktor mu na uvedený dopis také denně odpovídal:

Vážený p. JSF,
děkuji za zaslaný článek ‚Průser, vole‘. Je výtečně napsaný, je smělý a originální. Bohužel se NÁM k vydání nehodí. Zkuste to v jiné redakci.

Váš Šéfredaktor

Šéfredaktor posílal odpovědi také doporučeně, což připadalo Josefovi seriózní. Poněkud neseriózní, až jízlivá, se mu však zdála poslední věta dopisu: Zkuste to v jiné redakci. Existovaly samozřejmě jen jedny noviny-časopis a tedy i jedna jediná redakce. Tou byla právě redakce Bulletinu. I v druhém citovaném dopise se každý den měnily pouze datum a název článku. Po několika letech si na něj Šéfredaktor nechal vyrobit tiskopis a vzhledem k pokročilému stáří zanechal i ironie. Dopis končil větou: Bohužel se MI k vydání nehodí. Za celou redaktorskou kariéru vyšel Josefovi jeden jediný článek. Ten článek navíc nepsal on, ale kdosi jej podvrhnul Šéfredaktorovi s jeho zkratkou JSF. Ohlasy veřejnosti na Josefovy články nebyly nijak kladné, stejně tak však nebyly ani záporné. Nebyly žádné. Patrně proto, že mu žádné nevycházely. Snad díky tomu mohl růst i Josefův redaktorský plat. Každý rok dostal přidáno osobní ohodnocení za bezpříkladnou aktivitu. S žádným ze svých kolegů se Josef neznal osobně, ale pouze prostřednictvím jejich článků v Bulletinu. Nevěděl tedy, jaký mají plat, ale vzhledem k poměru svých a jejich vydaných článků si představoval, že musí brát pohádkové sumy. Neměl pravdu.

________________________________________________________
Ve zprávě se hovoří, že i když jsou redaktoři Bulletinu různě schopní, není důvod, proč jim dávat rozdílné výplaty.
KYZ
________________________________________________________

Pod zkratkou KYZ se skrýval Josefův nejschopnější kolega KYZ. Uvedenou zprávu ovšem nepsal on, ale Josef - samozřejmě nevyšla. Zpráva měla kupodivu přesně ten dopad, s jakým záměrem byla psána (nikoli formulována). KYZovi bylo z jeho beztak malého platu odebráno osobní ohodnocení a Josefovi přidali. Josef si myslel, bůhvíjak nevychytračil. KYZovi byl na rozdíl od Josefa otištěn každý článek, který do redakce odeslal. Otiskli mu dokonce i jeden, který podepsal cizí zkratkou. KYZovi vycházelo týdně několik desítek článků a Josef na něj oprávněně žárlil. (Měl na něho obrovský vztek vždy tři až čtyři hodiny denně při čtení Bulletinu.) KYZovy články také nejdéle studoval a byl si jist že by jeho rukopis poznal bezpečně i bez zkratky KYZ. KYZovy články měly totiž ryze informativní charakter. Začínaly pokaždé: ‚Ve středu proběhlo‘ nebo ‚Ve středu proběhne‘. Za středu pak byla zcela nesystematicky dosazována slova jako: pondělí, úterý, čtvrtek, pátek, sobota či neděle. Při pročítání Bulletinu obsahujícího také článek ZNÁSILNĚNÍ NA ZÁPRAŽÍ narazil Josef na sérii několika podivných Kyzových článků. Všechny se totiž zmiňovaly o jistém p. Sofratovi, kterého Josef vůbec neznal. Byly to vesměs články typu: Ve středu proběhla návštěva p. Sofrata v jubilejním l88l. lihovaru, nebo Ve středu proběhla beseda p. Sofrata s představiteli Klubu píšících popelářů (KPP). Beseda proběhla v přátelském ovzduší, či Ve středu proběhne slavnostní otevření nové Věznice K.V., kterého se zúčastní i p. Sofrates. Za středu pak byla atd…


________________________________________________________
Ve zprávě se hovoří, že je podezřelé, že vůbec není známo, kdo je p. Sofrates, a dále, že není ani jasný statut KPP. Ke všemu se v podstatě neví, kdo je KYZ.
JSF
________________________________________________________

Josefova tvůrčí pracovní metoda byla přesně opačná než metody většiny jeho kolegů. Josef se držel zásady: Čím míň se budu ptát, tím víc se toho dozvím. Při svých reportážích se tedy neptal vůbec. Pouze jednou porušil toto pravidlo. Když dělal rozhovor s malířem Dalíkem, zeptal se ho, kde má v tom obrovském ateliéru klozet. Dalík ho osobně zavedl na své obrovské WC, kde stálo v řadě devět vyrovnaných pisoárů.
„Možná se zeptáte, proč jich je právě devět?“ zeptal se Dalík.
Josef přikývl.
„Tak právě tohle tak úplně přesně nevím. Mám jen takový nejasný pocit, že devítka mě provází celým životem a přináší mi štěstí.“
Josef přikývl.
„A víte, kolik mám v atíku stojanů?“
Josef zavrtěl hlavou.
„Taky devět, přesně devět!“
Josef přikývl.
„A kdybyste znal číslo mého konta, p.?“
„Josef.“
„... p. Josef,“ řekl Dalík tajuplně, „asi byste se divil.“
„Devět,“ hádal Josef.
Dalík si vykasal silonový plášť, sáhl do zadní levé kapsy svých starorůžových trenek a spokojeně přikývl.
„Ale pššt, p. Josef.“
Ani Dalíka, tak jako většinu ostatních, nezajímalo jaké má Josef příjmení. Poněkud se ovšem zarazil, když mu Josef řekl, že používá zkratku JSF.
„JSF - neznám. Kolik článků vám už vyšlo?“
„Dosud žádný,“ přiznal se z neznámých důvodů Josef.
„Tak co mě zdržuješ, ty prase líný. Na tebe mám tak určitě čas,“ otevřel osm hodin denně pracující Dalík dveře svého obrovského ateliéru.
„Dneska jsem nesehnal ještě ani křivítko,“ zabručel si pro sebe a prásknul dveřma.

____________________________________________________________
Ve Zprávě se hovoří, že Dalík je pseudodepresívní manický typ se sklonem k devítce. Obvykle tříská dveřmi.
____________________________________________________________

V obrovské ráně zavírajících se dveří úplně zaniklo podivné cvaknutí v Josefově černém kufříku. Rozhovor s Dalíkem vyvolal u Josefa těžké pocity méněcennosti. Byl zvyklý, že svým decentním chováním a nepřílišnou zvědavostí vyvolává spíše sympatie. Všichni s ním jednali vždy slušně a kromě Kuchota, který se ho jednou v hospodě u Kolohnáta zeptal, proč je pořád tak zticha, mu dosud v dospělém životě nikdo netykal. Josef ležel na posteli a vedle sebe měl otevřený černý koženkový kufřík. Neměl v něm časovanou bombu. Podivné cvakání bylo způsobeno zapínáním a vypínáním magnetofonu. Obsluhu měl zjednodušenou nenápadně vyvedenou páčkou přímo pod držadlem kufříku. Už asi posté si pouštěl větu: „Tak co mě zdržuješ, ty prase líný. Na tebe mám tak určitě čas.“ A upadal do stále větší letargie. Snažil se odhalit příčinu své prohry, ale zdálo se mu, že se choval naprosto normálně. NOR-MÁL-NĚ, už z toho slova čiší abnormalita. Po 181. přehrání se v něm ozval opět redaktor a napsal zprávu o dvou větách s názvem: JE TO PARCHANT. Pak si pustil celý rozhovor od začátku a přišel na to, kde udělal chybu a kde se zpronevěřil svým zásadám: Zeptal se. Vyslovil otázku: „Kde tu máte, mistře, klozet.“
Ulevilo se mu. Hlavně se, Josef, nikdy na nic neptat a budou zas reportáže jako víno. (Pozn.: Přestože nepil, užíval alkoholické příměry.)
Vyňal ze stojanu svou nejoblíbenější kazetu, kterou si nechal potáhnout kůží a zlatě nadepsat

B U L L T I N.
Jeho původní požadavek byl pochopitelně
B U L L E T I N,

ovšem nepozorností sazeče se jaksi vytratilo E. Josef si na to časem zvykl a dá se říci, že díky této drobné nedokonalosti mu byla kazeta o to milejší. Na kazetě měl nahraný svůj první a poslední rozhovor se Šéfredaktorem. Nastavil pásku na 381. metr a několikrát si přehrál záznam památné Šéfredaktorovy věty. Tehdy byl Josef poplácán po předloktí a slyšel: „Tak - do toho!“ Josef zavřel oči a v náhlém tušení budoucích úspěchů se poplácal pravou rukou po levém předloktí. Definitivně ožil a místo spánku vyrazil, tak jako každý večer, do terénu za reportáží.